Psychologie od A do Z

CH - Charakter

Slovo charakter pocházející z řečtiny původně znamenalo rydlo, později rytinu a ražbu na minci. V psychologii má pak tento pojem obvykle dvojí význam.

A. Tradičně znamená ráz či povahu, celek podstatných a stálých rysů, které charakterizují určitou osobu nebo předmět, to znamená odlišují jej od jiných. Od toho je blízko ke slovu charakteristický, tj. jedinečný, typický, odlišující se od jiných.

B. Častěji však vnímáme slovo charakter ve spojitosti s vlastnostmi, které souvisí s morálkou jedince. U svého nejlepšího přítele tak budeme patrně přesvědčeni o jeho charakternosti či dobrém charakteru, zatímco u jiného usuzujeme z jeho chování na jeho bezcharakternost (bezpáteřnost, kam vítr, tam plášť). Takovýto jedinec se řídí vždy a pouze vlastním prospěchem. Někdy také mluvíme o „zkaženém“ charakteru.

T.G.M. riskoval v boji o pravost rukopisů mnohé. Kdo by v životě nepotkal nějakého toho Hujera?

Charakterní člověk

Koho tedy můžeme označit za charakterního člověka? Je to člověk jednající podle svého „charakteru“ či povahy a ne podle toho, co je právě výhodné. Dbá na svou čest, drží slovo a nemění své názory a postoje podle nálad svých nebo svého okolí. Proto se na něj lze spolehnout a spolupracovat s ním, a to zejména v nesnadných nebo dokonce nebezpečných situacích.

Je známo, že charakter podstatným způsobem formují naše životní zkušenosti. Mravní zdroje našeho jednání, tj. principy, zásady a přesvědčení v nás nejsou přítomny od narození. Nejdříve se s nimi setkáváme v podobě požadavků rodičů vůči nám a v jejich celkovém přístupu k životu. Postupně jejich požadavky a nároky zvnitřňujeme ve své osobní morální postoje a řídíme se jimi z vnitřní potřeby a nikoli pod vnějším tlakem. Pokud se chováme v rozporu s nimi, míváme výčitky svědomí a trpíme pocity viny.

Ne slova, ale činy!

Důležité je také zdůraznit, že charakter člověka poznáme nikoli podle toho, co říká, ale jak se chová. Je známo, že obzvláště v mezních životních situacích se charaktery „obnažují“.

Důsledkem prožité hraniční životní situace může být někdy tzv. konverze charakteru – např. při překonání smrtelné choroby či jsou známy případy zločinců, kteří ve vězení přestoupili na víru a do konce života pracovali pro charitu.

Stádia morálky

Americký psycholog L. KOHLBERG ve výzkumech žádal od pokusných osob řešení mravních dilemat a na základě výsledků stanovil 3 stádia vývoje morálního usuzování:

  1. Předkonvenční stádium
  2. V tomto stádiu se jedinec chová bezohledně a poslechne jen kvůli odměně (prospěchář) nebo trestu (zbabělec) – jako malé dítě.

  3. Konvenční stádium
  4. Zde se již jedinec řídí podle určitých norem. Zjednodušeně řečeno chová se tak „aby lidi neřekli“, aby si „nezadal“. Tj. rádi bychom něco udělali, ale co by tomu řeklo naše okolí?

    Kam bychom v tomto kontextu asi zařadili chování Viktora Koženého? „Co tomu řeknou lidi“ ho při kuponové privatizaci patrně ale netrápilo.

  5. Postkonvenční stádium

    Jedinec je schopen činit uvážlivá rozhodnutí s vědomím důsledků a a osobní odpovědností. Člověk dosahuje morální autonomie – samostatnosti a nezávislosti a nebojí se „jít s kůží na trh.“ Často však jeho jednání může okolí provokovat a být hodnoceno různě, protože platí „podle sebe soudím tebe“ , a „do melounů a do lidí nevidíš“.