Psychologie od A do Z

P - Pýcha a pokora

„Ševče, nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

Všichni to známe. A alespoň teoreticky víme, že „šaty nedělají člověka, ale že člověka šlechtí práce.“ Ale to bychom nesměli žít v Česku. V Česku, kde máme zkušenost s autoritami a bohužel nejen tu historickou, kulantně řečeno, velmi neblahou. A tak se nelze divit, že abychom alespoň přežili, naučili jsme se leccos. Kličkujeme mezi zákony jako mezi kapkami deště, naučili jsme se „švejkovat“ a nebrat autority ani všelijaká nařízení příliš vážně. Ostatně sami naši zákonodárci dobře vědí, že právě přijímaný zákon musí být co nejdříve novelizován.

Donquijotovský národ

O českém národu se někdy říká, že jsme jako Don Quijote bez Sancho Panzy. Don Quijote – to jsou ty ideály a ušlechtilé hodnoty, ke kterým se zvláště v dobách nelehkých společně hlásíme, zatímco pak nám obvykle rychle otrne a „malý český člověk“ chcete-li pomyslný Sancho Panza, vítězí, ačkoli se k tomu malému umaštěnému a poněkud obtloustlému chlapíkovi hlásíme o poznání méně.

Naštěstí jsou tu Homolkovi!

A tak máme své Homolkovy, Slunce, sena, Kameňáky a všichni bez rozdílu víme, že Zítra to roztočíme. Aspoň že tak. Skvělé to karikatury našeho českého maloměšťáctví! A když už si zvolíme svého velikána, na kterého bychom mohli být právem hrdi, tak nám to jednoduše neuznají. Má totiž prý jednu nezanedbatelnou vadu – Jára Cimrman nikdy neexistoval. A o tom, že měl prostě smůlu, když vždycky přišel až jako druhý – ani nemluvě.

Pýcha a hrdost

Jedna studentka kdysi krásně vystihla rozdíl mezi pýchou a hrdostí. Řekla zhruba toto: „Když budu na pustém ostrově, bude mi pýcha nanic, ale když se mi podaří rozdělat oheň, na to budu opravdu hrdá.“ No jo, ale co dělat? Pusté ostrovy jsou v nedohlednu a hrdost neřkuli pokora jsou kategorie, se kterými si běžný Čech jen tak snadno neporadí. Ovšem kdyby nebylo…

Díky Báro, Jardo i zlatí hoši z Nagana!

A tak českou národní hrdost zachraňují alespoň jednou za čas naši skvělí sportovci. Úspěšní a přitom úplně normální. Připomeňme si závěrečný pokus Báry Špotákové, kterým o 62 cm přehodila v Pekingu vedoucí Rusku Abakumovovou. 71,42 metru - osobní rekord, český rekord, evropský rekord. Olympijské zlato.

Ještě před startem se jí prý pořád honily hlavou černé myšlenky, že je 21. srpna, čtyřicáté výročí sovětské okupace a říkala si, že už to snad ani otočit nejde. A pak se to stalo. Jako by tomu pořád nemohla uvěřit. V očích se jí leskly slzy. „Stal se zázrak. Já za to nemůžu…“ Olympijská vítězka prožívala společně s námi se všemi nádhernou sportovní pohádku.

Komentáře