Psychologie od A do Z

O - Otec

„Matka je vždy jistá, otec nikoliv.“

KAREL IV. – OTEC VLASTI

Často nejen od žen, ale kupodivu i od svých kolegů – psychologů slýchávám stesky – že „nejsou chlapi“, že není kde brát, že prý chybí kvalitní mužské vzory. Kdo ví?

Pro jistotu nahlédněme do historie. Pravdou pravdoucí je, že takový Karel IV. (1316 – 1378) římský císař a český král – přezdívaný otec vlasti, nasadil všem svým mužským potomkům neskutečně vysokou laťku. Jen namátkou – stál u zrodu Nového Města pražského, zahájil stavbu Karlova mostu, založil Karlovu univerzitu. A o Karlštejnu – „hradu hradů“ už ani nemluvě. Miloval svou vlast i své 4 ženy a ony prý milovaly jeho. Tohle jednoduše nejde ani vyrovnat. Hrady se už dnes obvykle nestaví a všechna města byla nejspíš již založena…

KDY VZNIKL „OTEC“?

Instituce otcovství podle badatelů vznikla relativně nedávno. Na rozdíl od matky, která dítěti dává život zcela zjevně, muž k pochopení svého podílu na plození, a tedy k proměně v otce, potřebuje určitou rozumovou kapacitu. Nepatří-li samec k monogamnímu druhu, neudělá pro své mladé prakticky nic. Bohužel tohle platí někdy nejen u zvířat.

OTEC – VÍCE NEŽ ZPLODITEL

Otcovství neznamenalo, že dotyčný zplodil se ženou dítě; bylo třeba ještě vyjádření jeho vůle k otcovství. Otec veřejně zvedl svého syna do výše (vztah k dceři se často omezoval jen na materiální zaopatření). Tento symbolický akt znamenal, že se otec zavazuje po celý život své dítě podporovat, “pozvedat ho“. Otcovství se začalo vytvářet zároveň se schopností odkladu a plánovitého jednání. Také sexualita v tomto procesu překročila svůj úzce vymezený biologický rámec a začala přerůstat v důvěrný vztah muže a ženy.

BIOLOGICKÉ A SOCIÁLNÍ OTCOVSTVÍ

Dodnes však pro většinu mužů představuje biologická vazba cosi posvátného – "krev není voda". Takovýto muž se o své dítě stará přirozeně a k dětem cizího muže by si nikdy nebyl schopen vybudovat stejný vztah. Menšinová skupina zastává naopak stanovisko, že pokud se muž o dítě stará a odmala se podílí na jeho výchově, může biologického otce plně nahradit a dítě neutrpí újmu, když svůj pravý původ nebude znát.

OTCOVSKÝ PARADOX

Dlouhodobě jsou muži uvězněni tzv. otcovským paradoxem. Vnější svět po nich požaduje, aby byli úspěšní, silní a mocní. Jakmile však přijdou domů, mají se jako mávnutím kouzelného proutku proměnit v citlivé a něžné partnery, laskavé a pečující otce. Nikdo jim však neřekl, jak to udělat…

ÉRA NOVÝCH OTCŮ

Otec byl tradičně spojován se svým společenským postavením. Byl živitelem rodiny a obstarával „svět venku“. Vůči svým dětem si udržovat citový odstup. Tato tradice pochází prý již ze starého Říma, kdy otcové byli ponejvíce vojáci oblečení do brnění. Toto „citové“ brnění mohli odkládat pouze v jediném případě. Pokud odcházeli do války. To měli právo své dítě i pochovat, neboť se počítalo s tím, že se vidí možná naposledy. Dlouho tak byli otcové se svými city nuceni uzavřít se sami do sebe a jejich vyjádření bylo považováno za neodpustitelnou slabost. Jaká obrovská škoda!

Dnes začíná být situace naštěstí trochu jiná. Muži chodí k porodům, přebalují své děti, mazlí se a hrají si s nimi a dokonce… začínají být částí společnosti za to obdivováni. Patrně se nám blýská na lepší otcovské časy.

Komentáře