Prý se o nás o Češích říká, že se neusmíváme a všichni vypadáme pořád naštvaně. Asi nás viděli jen na ulici nebo v metru. Kdyby nás totiž pozorovali při sledování „Marečka“, „Vrchního“ nebo „Mráčka“, zjistili by, že se smát umíme. Dokonce stále dokola a na stejných místech. Mnohé „hlášky“ doslova zlidověly. Smějeme se, ale víme, vlastně čemu? Trocha sebereflexe nám nezaškodí, že? Máte-li chuť a pár minut času, pojďme na to! 3,2,1…
Po kliknutí na následující tři obrázky se vám odemkne bonusové video!

Psychologická studie I

Marečku, podejte mi pero! (1976)
Režie: Oldřich Lipský
Scénář: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák

Předáváme žezlo

Na některé věci nebudeme zřejmě nikdy v životě zcela připraveni – narození dítěte, vlastní smrt…

ANO, ALE…

I když – není to úžasné jednoho dne zjistit, že Váš potomek je chytřejší a silnější než vy? Jistěže, ale… A ono velké ALE činí celou situaci, se kterou se museli pravidelně po svém vyrovnávat otcové všech předchozích generací, velmi bolestivou. Otec se v takové chvíli z různých důvodů stává velmi zranitelným. Od svého syna potřebuje být stále respektován jako otec, na straně druhé – snad ještě více, aby s jeho slabostí, kterou právě objevil, zacházel s pochopením laskavé a milující matky.

NÁVRAT DO ŠKOLNÍCH LAVIC

Česká komedie Marečku, podejte mi pero!, si vybrala v(d)ěčné téma návratu dospělých do školních lavic a jedinečným způsobem zachycuje tematiku rodičů a dětí v adolescentním období včetně tzv. předávání žezla.

Vzhledem k modernizaci provozu a nutnosti doplnit si své vzdělání je dosavadní mistr Jiří Kroupa v neopakovatelném podání Jiřího Sováka přemluven svými spolupracovníky a začne studovat večerní školu. Shodou okolností je to tatáž škola, do které dochází i jeho syn Jiří Kroupa ml., kterého hraje skutečný syn Jiřího Sováka Jiří Schmitzer.

VŠECHNO, JEN NE HUJER!

Katalyzátorem celého dění se stává nezapomenutelná postava přesnaživého Hujera, který však vystupuje z pomyslné chemické reakce nezměněn. I staronovému mistrovi si na konci filmu „dovolí přinést švestičky ze svojí zahrádky“. Hujer však současně slouží jako obrovská tmelící síla pro všechny, kteří svého dosavadního mistra v dalším studiu podporují, jednotni ve společném odporu, že „vše je lepší než Hujer“. Hlavní stínová postava Hujera se tak stává zásadní hnací silou celého příběhu, bez kterého by nejspíš postrádal řešení, ale hlavně svoji pointu.

BEZ SYNA SE NEOBEJDU!

Až jednoho krásného dne dochází otec Kroupa ke zjištění, že se bez pomoci svého syna při svém dalším postupu – v tomto případě konkrétně v matematice – neobejde.

SYN „KRÁLEM“ SITUACE

Námi vybraná ukázka pak představuje z hlediska „předávání žezla“ klíčovou situaci, ve které je od začátku jasné, kdo má celou situaci pod kontrolou a kdo že je tu pomyslným králem, přestože na rodičovské schůzce byly obě dvě strany. Otec se byl zeptat na syna, zatímco syn se svoji matkou na otce. Celou situaci poněkud zpevňuje či uzemňuje pravidelný rituál společné večeře. „Tak co, polívka bude?“

EGOOBRANNÉ MECHANISMY

Není divu, že otec své pocity trapnosti od začátku maskuje a snaží se pomyslné královské žezlo držet pevně v ruce, jak jen to ještě jde. Chápeme jeho egoobranné mechanismy, protože dobře víme, že jeho školní výsledky zvláště v matematice jsou podstatně horší nežli synovy.

Naštěstí už má za sebou nedobrovolný nácvik s výměnou či spíše záměnou rolí díky trapné aféře s psaníčkem jeho syna určené spolužačce, které se nedopatřením dostalo do rukou Evě Týfové alias Ivě Janžurové. Tuto situaci však ustojí a nedopatření se mu podaří s pomocí svého syna celkem důstojně vysvětlit.

POSLEDNÍ BERLIČKA

Vraťme se však k naší ukázce, ve které se už otci udržet takový nadhled tolik nedaří. Dokonce mu v důsledku nezvládnutých emocí tu a tam pomyslné žezlo vypadává z ruky. Jeho syn naopak dokáže celou situaci přímo s královským umem řídit a vyvažovat tak, aby svého otce nedehonestoval více než je nezbytně nutné. Dokonce je schopen celou situaci i mistrně odlehčit: “Účast byla hojná, jen od Hujerů jich přišlo čtrnáct.“ Současně mu řekne vše, co je podstatné „Vážně, tati, v tý matice to máš hrozný.“ A ještě mu zbyde prostor, aby mu nabídl svoji pomoc. “Pojď, začneme se spolu učit. Hodinku, nebo dvě?“ Přestože ještě v této scénce otec synovu nezištnou pomoc odmítá a do poslední chvilky si drží své žezlo v ruce, které vypadá spíše už jako poslední berlička, zdá se, že o všem podstatném je již rozhodnuto.

Za pár dní pokorně přichází otec tentokrát už v roli syna za svým synem – nyní už v roli otce, a přijímá jeho velkorysou nabídku. A právě od této chvíle, kdy „otec“ (Jiří Kroupa ml.) stojí za svým synem (Jiří Kroupa st.) začíná být psychologicky jasno v tom, že Hujer se Mistrem nikdy nestane.

PROJEVY ÚSPĚŠNÉHO A NEÚSPĚŠNÉHO PŘEDÁNÍ ŽEZLA

ÚSPĚŠNÉ PŘEDÁNÍ ŽEZLANEÚSPĚŠNÉ PŘEDÁNÍ ŽEZLA
  • otec synovi předává „sám sebe“, ale i moudrost a hodnoty celé své generace
  • ve svém synovi přerůstá sám sebe
  • je na svého syna hrdý, synovy úspěchy jsou i jeho vítězstvími („já a otec jsme jedno“)
  • otec svého syna podporuje a stojí za ním
  • synovi vane nový „vítr do plachet“, běží „s větrem v zádech“
  • syn je shovívavý k otcovým slabostem, pociťuje k němu lásku a respekt
  • syn oceňuje zkušenosti svého otce a neváhá za ním přijít pro radu
  • syn je ochoten bez řečí svému otci pomoci
  • syn s otcem se mohou dále potkávat při společné práci a spolupracovat spolu
  • mezi otcem a synem panuje přirozená důvěra, mohou se na sebe spolehnout
  • konkurence mezi otcem a synem zesiluje
  • panuje dusná atmosféra, napjaté vztahy
  • otec v zajetí oidipovského komplexu závidí svému synovi a žárlí na jeho úspěchy
  • otec se snaží svého syna (nebo naopak) často nepřímo připravit o jeho mužskou sílu a symbolicky ho kastruje
  • otec odmítá dát svému synovi uznání a skutečné ocenění
  • otec ale i syn často považují toho druhého za neschopného a čekají na jeho chybu
  • otec svého syna v jeho snaze nepodporuje a naopak „mu hází klacky pod nohy“
  • syn bez otcovy energie a podpory jde „proti větru“, s pomyslným handicapem
  • mezi otcem a jeho synem panuje ostrá konkurence, není možná žádná spolupráce

Psychologický slovníček

Adolescence
(z lat. adolescens, dospívající, mladý) je vývojové období mezi pubertou a ranou dospělostí, zpravidla od 15 do 20, případně 22 let věku. Je to období změn, rozporuplného prožívání, zjitřeného sebepozorování, období, kdy se dětské jistoty začínají relativizovat, ale dospělé hodnoty ještě nejsou upevněny.
Stín
„Odvrácená strana“, odpovídá těm obsahům vědomí, které byly výchovou zavrženy jako nepřijatelné, a proto byly tyto obsahy potlačeny do nevědomí. Stín může obsahovat i potenciálně přínosné kvality.
Egoobranné mechanismy
představují nevědomou obranu ega před nezvládnutými afekty a pudovými přáními. Člověk jimi získává čas, aby nashromáždil dostatečné množství energie a mohl racionálně čelit věcem takovým, jaké jsou. Problém nastává, pokud jich jedinec užívá příliš často a příliš dlouho, když nahrazují reálné řešení jeho problémů. Problematiku obranných mechanismů rozpracovala Anna Freudová, nejmladší ze čtyř dětí Sigmunda Freuda.

Psychologická studie II

Vrchní, prchni! (1980)
Režie: Ladislav Smoljak
Scénář: Zdeněk Svěrák

Jó mít se jako prase v žitě

Komedie s nahořklou příchutí parodující po česku americký sen. Stačí mít geniální nápad, v tomto případě vydávat se za falešného vrchního, a pak jen inkasovat od lidí na veřejnosti peníze. A stát se velmi rychle „z chudáčka pracháčkem.“ V opačném případě reálně hrozí, že poté, co "chtěl být knihkupec, vyučil se jako knihkupec a doteď je knihkupec" i do důchodu odejde jako knihkupec.

DALIBOR VRÁNA

Hlavním hrdinou čí spíše antihrdinou příběhu je potřetí ženatý Dalibor Vrána v podání Josefa Abrháma platící dvoje alimenty. S platem průměrného knihkupce a velkou slabostí pro ženy si ve svých čtyřiceti letech opravdu nemůže příliš "vyskakovat". Jeho životní status vtipně dokresluje „auto“ značky Velorex. Rozhodujícím jazýčkem na vahách se pro něj stává třídní sraz, kdy ho cestou omylem opilý štamgast považuje za vrchního. Záhy mu dochází, že nic nemá, nikde nebyl a ještě vypadá jako vrchní.

KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU

Po uvědomění si neuspokojivého stavu věcí svoji krizi středního věku využije jako příležitost k radikální životní změně. A vyřeší to opravdu po svém. Ke svému každodennímu nenápadnému životu knihkupce (Persona) přidá ještě druhý stínový noční – život fantoma restaurací (Stín). Jako alibi mu slouží jeho předstíraná hra na housle. A že je ochoten vědomě obětoval i svůj starý postoj k ženám, které mu dosud tolik komplikovaly život, stvrzuje svým „novým“ výběrem neatraktivní čerstvě vyučené prodavačky Douchové.

SCÉNÁŘ PORAŽENÉHO

Také v klasických českých pohádkách naše sympatie snadněji získává hloupý Honza v roli outsidera (se scénářem poraženého), nežli jeho pragmatičtí bratři, které by za vítěze od začátku tipoval kde kdo. Rovněž našemu národu z různých patrně i zřejmých historicky daných důvodů vyhovuje např. ve sportu mnohem více scénář outsiderů, od kterých nikdo nic neočekává a kteří mohou o to více příjemně svým vítězstvím překvapit. Vzpomeňme např. na „naše zlaté hochy z Nagana“.

JAK SE MÁ PRASE V ŽITĚ?

V námi vybrané ukázce jsme svědky vyprávění poněkud netradiční pohádky o tom, jak se má prase v žitě. Tato pohádka jako by byla pomyslnou zkratkou či karikaturou českého scénáře o zbohatnutí tak, jak ho máme zřejmě uložen v našem kolektivním nevědomí. Prase žijící s ostatními čuníky můžeme považovat za symbol kolektivní nediferencované psýchy s nedostatečně rozvinutou individualitou neboli nepříliš kultivovaný život „malého českého člověka,“ na který „si posvítili“ také autoři dalších úspěšných českých komedií jako např. Hoří, má panenko, Homolkovi, Slunce, seno…

PŘEKROČENÍ HRANIC

Dalibor Vrána však patří mezi ty, kteří se s takovýmto konvenčním životem nehodlají spokojit, a proto se rozhodne své dosavadní hranice překročit. Pravda, někdy i na úkor své důstojnosti. Ale mluvíme zde přece o praseti, nikoli o člověku – a podhrabat se je pro zvíře způsob přece přiměřený. Vzpomeňme si na Járu Cimrmana, který radil českému člověku podlézt, ale pak se hned narovnat! Ale život „v žitě“ za chvilku toho nepohodlí přece stojí. No řekněte!

DVOJÍ ŽIVOT

Přes den (ve svém vědomí) sice bude dále žít životem běžného spořádaného čuníka (považuje se či alespoň předstírá život spořádaného konvenčního občana), za to každou noc se znovu podhrabává (hranice denního světa mu už nestačí) a „šup do žita“. Že Vám vést takový dvojí život přijde poněkud schizofrenní? Může to též připomínat zakleté princezny, které každou noc protančily další střevíčky. A budou tancovat do té doby, než je někdo vysvobodí. Ale zpět k našemu čuníkovi. Ten si začne užívat velkého světa a náhle se ocitá v opojné iluzi vítězného scénáře. Co na tom, že půjde první na porážku. Dobře přece ví, že ostatní to čeká taky. Ale jedině on si bude moci říct: “Splnil se mi můj životní sen, byl jsem v žitě.“ Škoda jen, že až dokonce zůstává prasetem. Alespoň v této pohádce.

PÁD S HAPPYENDEM

Po vzestupu přichází sestup, po strmém vzestupu obvykle pád. A tak Dalibor Vrána – vzpomínáte? “Ruce vzhůru, Broučci“ – skončí i se svým movitým spolužákem v podání Jiřího Kodeta za mřížemi. A nebyl by to scénář páně Smoljakův a Svěrákův, kdyby se nám zde nedostalo výchovného ponaučení. Ve vězení se náš „hrdina“ naučí hrát na housle natolik dobře, že se po propuštění stává platným členem České filharmonie. To víte, životní nouze naučila i našeho Dalibora housti!

SROVNÁNÍ AMERICKÉHO SNU A JEHO ČESKÉ VARIANTY

AMERICKÝ SENAMERICKÝ SEN „PO ČESKU“
  • všichni mají stejné možnosti a rovné příležitosti
  • budeš-li tvrdě pracovat, mít dostatek umu a odvahy, můžeš dosáhnout výrazného společenského vzestupu
  • svůj úspěch máš ve svých rukách
  • při troše štěstí můžeš právě ty zbohatnout
  • „z poslíčka milionářem“
  • úspěšní a bohatí lidé jsou ve společnosti obvykle váženými a uznávanými občany
  • reálná šance na úspěch lidi motivuje, vede je k aktivitě a odpovědnosti za vlastní život
  • převážně vlastním úsilím docílený úspěch vede k přirozenému růstu sebevědomí a oprávněné hrdosti
  • jsme si sice rovni, ale někteří z nás jsou si „rovnější“ („my a oni“)
  • představa, že neexistuje „normální“, tj. poctivá cesta, jak dosáhnout bohatství
  • naučíš-li se dobře podhrábavat – někde pod-dlézt, někoho pod-máznout či se vhodně pod-bízet, máš šanci být úspěšný i ty
  • „navenek chudáček, jinak pracháček“
  • každý bohatý člověk je podezřelý a nejspíš bude lhář, zloděj nebo vydřiduch
  • přesvědčení o nemožnosti dosažení úspěchu poctivou cestou mnohé demotivuje, vede k rezignaci případně poskytuje alibi neschopným
  • tato kolektivně zakořeněná představa pod-ráží národní hrdost a pod-lamuje naše sebevědomí

Psychologický slovníček

Americký sen
Víra rozšířená v USA, podle níž každý, především pomocí tvrdé práce, chytrosti a odvahy, může dosáhnout výrazného společenského vzestupu a zbohatnutí („z poslíčka milionářem“).
Krize středního věku
Krize uprostřed života, kdy „mládí je pryč a do důchodu daleko“. Poetičtěji řečeno – život již není nekonečný oceán, ale spíše jezero, na jehož konec dohlédneme. Doba, kdy jsme nuceni klást si zásadní životní otázky. Příležitost nebo riziko svůj život utvářet jinak než dosud.
Persona
představuje naši sociální masku a odpovídá představě, kterou si okolí o nás vytvořilo. Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.
Stín
„Odvrácená strana“, viz též slovníček u Studie I.
Poražený
Pohybuje-li se člověk ve scénáři poraženého, události se mu dějí jakoby samy od sebe, nedaří se mu, má pocit, že je stíhán ranami osudu... Přitahuje smůlu, problémy, katastrofy a prohrává.
Vítěz
je člověk, který umí začít, pokračovat a skončit podle toho, jak se rozhodl, drží slovo a je na něho spolehnutí. Necítí se být vláčen okolnostmi nebo osudem, protože o tom, co se mu v životě přihodí, si do velké míry rozhoduje on sám. Dokáže vše, co si předsevzal.
Kolektivní nevědomí
Pojem C. G. Junga představující společnou nevědomou – vědomí nepřístupnou – vrstvu, v tomto případě českého národa, kde jsou shromážděny všechny naše historické zkušenosti.

Psychologická studie III

Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974)
Režie: Václav Vorlíček
Scénář: Petr Markov, Miloš Macourek, Václav Vorlíček

Konec podvodníků v Čechách

Nad celým filmem se vznáší otázka – přežije nebo definitivně zanikne elita ovládající podvodní svět? Buď se podaří utopit Dr. Mráčka (regrese libida) anebo je s vodníky v Čechách amen (progrese libida).

SVĚT VODNÍKŮ

Svět vodníků můžeme celkem snadno považovat za metaforu nadřazené narcistické izolace. O to, aby bylo dostatečně zajištěno jejich pohodlí, se starají a slouží Wassermannům jejich poddaní s českým jménem Vodičkovi. Svá privelegia, na které jako by měli téměř nazadatelné historické právo, si vynucují symbolem moci – kouzelnou hůlkou. Tu a tam promění pro výstrahu své sloužící v kartáč, v jelito nebo dokonce v kus hadru.

MODERNÍ VODNÍCI

Tyto záhadné pohádkové bytosti oděné do moderního hávu na rozdíl od Erbenova Vodníka už nesedí na vrbě při měsíčku ani nešijí botičky či kabátek. Moderní vodníci nepotřebují žít pod vodou, zde mají už jen sklad s dušičkami věznící ve svých hrníčcích. K jejich spokojenosti jim úplně postačí vlhký byt ve starém domě v bezprostřední blízkosti Vltavy. Jsou jakýmisi obojživelníky schopnými pohybovat se v obou dvou světech – ve světě vodníků i ve světě lidí.

PODVODNÍ PERSPEKTIVA

Vodní svět má svá zvláštní pravidla hry a z hlediska podvodní perspektivy se mnohé jeví jinak. Hůl ponořená do vody vypadá jako ohnutá. Pod vodu se dá leccos schovat a hezky dlouho držet pod pokličkou. Některé nepříjemné a zraňující pravdy se dají potlačit a po dlouhá léta si je nemusíme vůbec připustit. Jednoho dne se však stává situace neudržitelnou, pravda vyplouvá na povrch – není totiž ničím a nikým zatížená – a starý svět založený na iluzi a klamu, že někdo je „nad“ a jiný „pod“ se začíná nezadržitelně hroutit. Vše je jen otázkou míry a času.

DR. MRÁČEK

Hlavním hrdinou – téměř pohádkovým, který vysvobodí panenskou Libuši Šafránkovou alias Janu Vodičkovou (Anima) a převede ji přes práh pozemského–tělesného světa – se stává právník, bytový referent Dr. Mráček (Animus) v podání Jaromíra Hanzlíka. Ten se stává úhlavním nepřítelem vodnictva v Čechách. Právě on má totiž zajistit zbourání jejich vlhkého domu a jeho výměnu za suchý byt, což se nemůže vodníkům logicky ani v nejmenším zamlouvat. Proto mu jeho úmysl hodlají s vynaložením veškerého úsilí překazit.

PŘECHOD PŘES PRÁH

V námi vybrané ukázce můžeme sledovat úspěšný přechod přes práh vědomí, kdy se v otevřených dveřích objeví Dr. Mráček s Janou Vodičkovou, která oznamuje svému otci, že si chce vzít člověka. A jakoby rozhodnutí jeho dcery vlilo novou odvážnou krev do žil i otci Jany Vodičkové – Zdeňku Řehořovi, který se postaví svému nadřízenému – jeho excelenci Wassermannovi – Miloši Kopeckému. Odmítne utopit svoji dceru a ještě mu zlomí hůlku.

KONEC STARÉHO SVĚTA

Pan Wassermann se nechce ovšem vzdát tak snadno, proto vytáhne hůlku druhou. Než však stačí cokoli udělat, na scénu "vtrhne" Dr.Mráčková – Stella Zázvorková (Velká Matka), která všem a hlavně svému synovi Jindřichovi Mráčkovi s Janou Vodičkovou oznamuje, že v novinách píší článek, o tom, jak si člověk podmaňuje vodní říši tím, že se cíleně dokáže díky informacím získaných od utopeného prof. Ikebary (Moudrý stařec) proměnit v rybu. Svět, ve kterém vládnou vodníci tak dostává poslední trhlinu.

Tatínkovi Jany zbývá už jen konstatovat, že jako vodníci skončili. Starý "podvodní" svět se nepodařilo udržet, vývoj spěje zdravým způsobem, tj. od nevědomí k vyšší formě vědomí.

PROJEVY A MOŽNOSTI PŘEKONÁVÁNÍ SKUPINOVÉHO NARCISMU

Narcismus je druh chorobné sebelásky, přílišné zaujatosti sebou samým, ale i jistý druh „prokletí“.
  • velmi hluboko zakořeněná představa o vlastní jedinečnosti, výjimečnosti a výlučnosti
  • nadřazená narcistická izolace – privilegia za cenu oddělenosti od „normálního“ života
  • víra ve společnou iluzi, která drží umělý svět pohromadě
  • narcistická orientace zabraňuje vidět skutečnost takovou, jaká je; nevidí ji objektivně
  • narcistická pýcha na příslušnost k výlučné skupině
  • pocit nadřazenosti nad obyčejnými „normálními smrtelníky“
  • s tím spojené zdánlivě legitimní vrozené či dědičné právo na privilegované postavení
  • menšina (elita) má ve svých rukou soustředěnou moc
  • své dominantní postavení si zachovává prostřednictvím kombinace nátlaku a manipulace
  • v rámci tohoto umělého světa platí speciální pravidla, která nejsou ostatním známa
  • ne vždy si však elita dokáže svoji moc udržet
  • elita má tendenci ke stále větší uzavřenosti, často neschopna přijímat nové ideje a přirozené vývojové trendy
  • nedostatek skutečného zájmu o okolní svět, chladná lhostejnost; chybí sympatie a empatie
  • narcismus je v konfliktu s rozumem a láskou
  • podle psychologa Ericha Fromma narcismus končí „přijetím cizince“, tj. člověka z jiného světa. „Aby bylo lze zakusit lás¬ku, je nutno zakusit odlišnost“; překonání skupinového narcismu pak usnadňuje vědecká a humanistická orientace; vědomí, že „já jsem ty“

Psychologický slovníček

Progrese libida
Progresivní pohyb je pohyb usměrňovaný vědomím; spočívá ve stálém a nerušeném pokračování procesu adaptace na vědomé životní požadavky. Každé cílově zaměřené psychické úsilí, každý vědomý akt vůle.
Regrese libida
Regresivní pohyb nastává selháním vědomé adaptace např. v důsledku vytěsnění nepřijatelných obsahů. Dochází k jednostrannému nahromadění energie, následkem čehož jsou nevědomé obsahy nadměrně obsazeny a nabývají převahy. Nezasáhne-li vědomí včas, může dojít k zvratu na dřívější již vývojově překonaný stupeň.
Anima
Ideální představa ženy nacházející se v nevědomí každého muže; zde v zastoupení Jany Vodičkové, která se vědomě rozhodne pro lásku k člověku vzdát se své nesmrtelnosti; na rozdíl od Andersenovy Malé mořské víly však její rozhodnutí nevede k tragédii, ale „pohádkově“ dobrému konci.
Animus
Ideální představa muže nacházející se v nevědomí každé ženy, zde v podobě dr. Mráčka představuje zdravou mužskou energii, schopnou, v tomto případě, s umanutostí sobě vlastní, jednat a dosáhnout svého cíle.
Práh vědomí
Hraniční linie, oddělující dva světy; světy, v nichž platí odlišná pravidla. Svět tady, kterému jsme si zvykli říkat vědomí (svět lidí) a považujeme jej obvykle za skutečnost a svět tam, kterému říkáme nevědomí (v našem případě svět, kterému vládnou vodníci). Práh je tak místem styku dvou odlišných kvalit, přičemž se nabízí příměr např. s hladinou řeky.
Velká matka
Hmotná přírodní podstata, ženský prazáklad, spolu s archetypem Moudrého starce představuje tzv. mana osobnost.
Moudrý stařec
Personifikace duchovního principu; podstata, prazáklad mužského principu; v neřešitelných siruacích přináší účinnou radu a pomoc.
Proměna v rybu
Schopnost překračovat práh vědomí a pohybovat se v obou světech; u vodníků jejich vrozená či instinktivní vlastnost. Ze strany vědy se však jedná o řízený, tj. vědomě usměrňovaný proces, který vývojově předstihuje vývojově nižší instinktivní rovinu. Vývoj se tak odvíjí zdravým směrem, tj. od nevědomí k vědomí ve směru progrese libida.